Letošní pražský Majáles se nesl v duchu monstrózního podniku, kde dvacet různých pásek už oddělovalo ty, kteří nesmí nikam od těch, co smí všude, takže poněkud macešský přístup k fotografům a novinářům bezpečně zamezil většině z nás udělat nějaké zajímavé fotky nebo rozhovory a mám dojem, že ochranka byla v první řadě informována, že fotografové jsou obtížný hmyz, kterému je potřeba dělat co nejvíc problémů a nepříjemností a nedej bože, aby měli dost prostoru nebo možností něco nafotit. No, co k tomu dodat. Všichni rostou a jsme rádi, že i obliba pražského Majálesu mezi pražskými studenty roste, ale stále více se začínají tyto akce vzdalovat pohodovému a příjemnému setkání muzikantů se studenty. Bohužel akce podobného typu v Praze toto riziko nesou vždycky a tak, vzhledem k tomu, že pohyb mezi stagemi byl spíš bojem a bludištěm zónami, kam smíme a nesmíme, tak jsme svou přítomnost omezili na jedinou stage, kde se během odpoledne a večera vystřídaly pro nás tři nejzajímavější kapely Wohnout, Vypsaná fiXa a Horkýže Slíže.
Fotogalerie Majáles Praha 2012
Jako první zahráli už kolem páté odpoledne domácí Wohnout a popravdě jejich set se od
loňské sezony příliš nezměnil. Přesto Wohnouti dokáží publiku předat svoje optimisticko-melancholické nálady a svým stylem jsou nenapodobitelní. V podobě Homolů se tvář a image kapely tříští mezi dvě osobnosti a ani Zemánek s basou nebo Fenek za bicíma nejsou jen do počtu. Wohnout je tím pádem kapelou, kterou nelze jednoduše zařadit do nějaké image, protože image vytváří každý z kapely jakoby sám za sebe a dohromady správně zpívají: „vy, my jsme Wohnout“.
Po Wohnoutech se ke slovu konečně dostala Vypsaná fiXa. Při zvukovce si mohli pozornější fanoušci vychutnat basu s bicíma z Odvážného mladého muže a potom společnou zvukovku v podobě Benzínky nebo slavný rif, o kterém Márdi prohlásil, že „to není špatnej rif, někdy bychom ho mohli někde použít“ samozřejmě za předpokladu, že by tak už před léty neudělali AC/DC. A pak už se rozjela Ruzyně. Celý Majáles tentokrát Márdi prokládal spoustou komentářů a tak ubezpečil také publikum „my jsme opravdu Vypsaná fiXa, moderátor nekecal! Tahle písnička je pro všechny, co mají na ruce, noze, krku nebo na chlupu talisman“ a spustil Bubetku během níž neodolal zapojit několikatisícihlavý dav „vůbec vás nevidím, ale můžu vás slyšet. V týhle písničce jsou dvě citoslovce, tak se přidejte: heja! heja!“ a sborové heja! heja! zaburácelo areálem jako hřmění.
Při následujícím Štěstí Jimi Dixona pak frontman Vypsané fiXy přemlouval člena ochranky:
„prosím tě ty, ochranáři, nemohl bys jim hodit ten balón, ať si můžou pinkat?“ a gestikuloval z podia na nechápajícího týpka v kanadách s vysílačkou v uchu tvářícího se jako Rambo před davem nenáviděných vietnamců. A aby toho nebylo málo, tak při Kostel-Biohazard-McDonalds předal slovo Mejnovi se slovy: „předávám štafetu tady našemu basákovi, ten jí zase předá vám. Mně se tady rozladila ta nejtlustší struna, takže si na chvilku odskočím“ a začal s lazením své legendární oranžové kámošky. Přes Potápěče a Dezoláta se kapela dostala až do Lunaparku v jehož mezihře si Márdi postěžoval publiku na fakt, že na další stagi „někdo dělá ten odporný hluk a ruší náš koncert! Vypískejte ho!!“
Po následném hitu 1982 kapela rozjela písničku „pro všechny, kteří cítí, že je pod jejich nohama malá, ale výkonná trampolína!“ Následujícího Jamese Márdi věnoval všem, kteří si někdy skočili do davu a ten je nesl a po téhle písničce si povzdechl, že už budou muset končit: „pomalu, ale jistě se blížíme ke konci a to je škoda, rád bych tady stál, hrál vám s kámošema Mejlou, Mejnem a Pítrsem a hrál a hrál, ale bohužel to nejde, tak bych vás rád aspoň pozdravil.“ Poslední song hlavního setu Antidepresivní rybičku pak uzavřel krátkým, strohým, ale upřímným „tak čau!“ a zmizel v backstagi.
Z té se ale po několika minutách potlesku a vyvolávání vrátil i se svýma „kámošema“ na
podium a oznámil publiku, že mohou přidat jeden song a tím je legendární píseň z legendárního místa San Piego. Během mezihry se Márdi svěřil fanouškům, že se s Mejlou vsadili o to, zda si vleze na záda aspoň deset lidí. On si myslí, že ano a tak během momentu se v kotli i kolem objevilo nad hlavami publika hned několik desítek zejména dívčích tváří na zádech a ramenou svých kamarádů a partnerů. A tak se není co divit, že na trojnásobné závěrečné zvolání z podia Vypsanááá!!!… odpovídalo Márdimu z plných plic všech několik tisíc přítomných dvěma slabikami fi-Xa!!!
Playlist zvukovka: Odvážný mladý muž, Benzínka
Playlist: Ruzyně, Diskokaktus, Letadlo, Čtyři slunce, Detaily, Bubetka, Štěstí Jimi Dixona, Kostel-Biohazard-McDonalds, Potápěči, Dezolát, Lunapark, 1982, Trampolína, James, Antidepresivní rybička + San Piego
Večerní program na stejné stagi pak už patřil nitranským pankáčům. Tři největší z nich Kuko, Mára a Doktor sekundují svou pokrývkou hlavy jedinému echt pankáči v kapele Super Mariovi. Kuko a Doktor se rozhodli oslavit punk vlnitými kadeřemi volně rozpuštěnými nebo staženými do culíku, bubeník Mároš se pak rozhodl punk podpořit holou hlavou. Kapela zcela evidentně chce, aby byl Mario nejvýraznějším pankáčem na podiu. A teď trochu vážně, což u Horkýže Slíže jinak ani nejde přece, protože každý riadny pankáč z Nitry ľubí svých fanúšikov, stejně jako Slížové. Frontman a basák Kuko se na podiu objevil s bytelnou sádrou na pravé ruce, která mu ale nebránila rozjet koncert na plné obrátky, ale hned před druhou písní se blýsknul felčar Doktor, když mu tuto umělohmotnou atrapu stáhnul z ruky, což Kuko komentoval děkovnými slovy: „Doktor Štefánik je velký a dobrý doktor!! To je takový pouťový fór, doufám, že jste nenaletěli!
Horkýže Slíže následně předvedli proč jsou na této stagi headlinery a proč jsou od dob
Elánu nejpopulárnější slovenskou kapelou v české kotlině. Kukův obhroublý, místy buranský humor, koresponduje s aktuálním hudebním mainstreamem, alespoň v tomto hudebním proudu, což je ve fascinujícím protikladu s poetickým a téměř literárním pojetím textů v podání Vypsané fiXy, to nic ale nemění na tom, že to k image Horkýžů prostě patří a bez toho by to nebyli oni.








